Rusko se v 90. letech 19. století stalo miláčkem západních investorů. Oblibě se těšily ruské akcie i státní obligace. Z jejich výnosů carská vláda financovala například stavbu Transsibiřské magistrály. Málokdo z cestujících na této dráze si dnes uvědomí, že koleje napříč Sibiří byly položeny za převážně francouzské peníze. A ještě méně z nich ví, že většinu těchto půjčených peněz Rusko nikdy nevrátilo.
Před sto lety zahraniční investoři důvěřovali schopnosti Ruska splácet dluhy velmi pevně, což se projevovalo v dlouhých dobách splatnosti těchto dluhů. Například vládní dluhopisy vydávané v 90. letech 19. století mívaly typicky osmdesátiletou dobu splatnosti. Zdalipak si komunistický vůdce Leonid Brežněv, za jehož vlády v 70. letech měly být tyto dluhopisy teoreticky splaceny, na ně alespoň na okamžik vzpomněl?
V očích bolševiků byly zahraniční investice a hospodářský růst faktory, které zpomalovaly průběh revoluce. „Každý francouzský občan, který investuje do těchto dluhopisů,“ prohlásil komunistický spisovatel Maxim Gorkij, „je spoluviníkem organizovaného vyvražďování národa.“ Dne 27. prosince 1917 vydala sovětská vláda dekret o znárodnění všech komerčních bank bez náhrady akcionářům, bez ohledu na to, zda domácím nebo zahraničním. Všechny závazky byly prohlášeny za neplatné, všechny dluhy byly ignorovány. Šlo o naprosto bezprecedentní událost - o naprosto jasné a jednoznačné porušení zásad mezinárodního práva. Nikdy v dějinách dosud nedošlo k něčemu podobnému. Sovětské Rusko zůstalo dlužno obrovské částky.
Přesto si však Západ dlouhou dobu odmítal připustit, že by ruské cenné papíry náhle ztratily veškerou hodnotu. Britský tisk se například domníval, že bolševici si nedovolí vyvlastnit podniky trvale, protože budou potřebovat zahraniční kapitál. Zahraniční investoři však přišli o všechno. Sovětský svaz se octl na černé listině a v mnoha zemích mu bylo zákonem zakázáno půjčovat peníze. Poučení: nikdy se příliš nespoléhat na pragmatismus levicových diktátorských režimů.
Teprve nástup Gorbačova v 80. letech znamenal průlom. Rusko si po desetiletích komunistické stagnace uvědomilo naléhavou potřebu peněz. Nová generace západních finančníků již nepamatovala obrovské ztráty v roce 1917 a považovala SSSR - tehdy ještě jednu ze dvou supervelmocí - za důvěryhodného partnera. O první veřejnou emisi sovětských dluhopisů v celkové hodnotě 100 miliónů švýcarských franků v roce 1988 byl obrovský zájem. Manažer této emise uvedl, že „sovětské dluhopisy se setkaly s překvapivým zájmem investorů - včetně švýcarských, u kterých lze předpokládat velmi konzervativní přístup.“ Západní bankéři se bezmála prali o možnost půjčovat peníze sovětskému režimu. O deset let později mají tehdejší „skvělé investice“ pouhý zlomek své původní hodnoty.
Ukázalo se, že mezinárodní banky, brokerské firmy a investiční společnosti dokáží být neuvěřitelně naivní. Před sto lety ještě bylo možné pochopit značnou lehkomyslnost investorů, kteří kupovali obrovská kvanta ruských dluhopisů. Dělat stejné chyby po zkušenostech s bolševickým režimem se však zdá neuvěřitelné. Pokud něco předčí naivitu západních bank, je to naivita západních vlád, které pokládaly ruské reformní politické síly za spolehlivého partnera. Jedině sovětští disidenti si o skutečném stavu věcí nedělali iluze. Vladimir Bukovskij, který byl v 70. letech vyhoštěn ze Sovětského svazu, napsal v roce 1987: „Za pět až sedm let celé stádo socialistických krav, vykrmených péčí západních ošetřovatelů, zaslechne volání sovětského honáka a opustí bohaté pastviny kapitalismu. V tomto okamžiku budou západní bankéři a podnikatelé počítat své ztráty, přesně jako nyní v případě půjček Třetímu světu. Budou pronášet hněvivé projevy a hrozby, ale daňoví poplatníci a akcionáři je nakonec vytáhnou z problémů.“
Stalo se přesně to, co Bukovskij předpovídal. Již za pět let, v roce 1992, se jednalo o „úpravě platebního kalendáře“ - tedy o odložení splátek sovětských dluhů. Šlo a faktické vyhlášení platební neschopnosti. Ale ani tato zkušenost nezabránila zahraničním bankám a investorům, aby se opakovaně nepálili o stále stejná rozžhavená kamna. Mezi bankéře, kteří se odmítli poučit ze zkušeností, patří i bývalí manažeři České spořitelny, které během finanční krize v roce 1998 „utopili“ v ruských obligacích asi tři miliardy korun.
Z knihy Investiční strategie (Grada, 2000)
Ceny ruských dluhopisů (červená, tmavomodrá, růžová) a výnos desetiletého dluhopisu do doby splatnosti (světle modrá, pravá svislá škála)
Ceny ruských dluhopisů spadly od září 2021 o desítky procent, adekvátně tomu vzrostly úrokové míry (resp. yields, tj. výnosy do doby splatnosti)
Opmerkingen