Tomáš Garrigue Masaryk je dnes napůl zapomenut. Veřejnost jej zná z několika málo notoricky opakovaných citátů. Velká škoda.
V souvislosti se současným děním se hodí připomenout, že Masaryk byl mimo jiné i znalcem Ruska. Strávil v této zemi nezanedbatelný čas, vedl tam jednání, organizoval československé legie (což byl mimochodem proces mnohem složitější, než jak se o něm dnes učí ve školách) a byl očitým svědkem bolševické revoluce.
Jaký byl tedy Masarykův názor na Rusko?
Není třeba zdůrazňovat, že Masaryk nebyl příznivcem bolševismu, což je z jeho slov jasně patrné:
Zejména centralism bolševistický je velmi tuhý; je to režim abstraktní, dedukovaný z these a násilně prováděný; bolševism je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků; bolševism je neomylnický a inkvisitorský a právě proto nemá s vědou a filosofií vědeckou nic společného; věda, tak jak demokracie, je bez svobody nemožná.
(...)
Prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou, nerovnost co nejmenší a stále se zmenšující.
Možná někoho (ale někoho ne) překvapí, že Masaryk nebyl ani fanouškem carského zřízení. Zatímco s bolševiky Masaryk zásadně nesouhlasil, carskou vládou, ruskou společností i ruskou církví hluboce opovrhoval. Ve svém vyjadřování se TGM nijak nemírní. Žádné diplomaticky umírněné formulace:
Představme si jen, že carský dvůr a s ním vláda Stürmerova a Trepova byly pod vlivem tak hrubého a téměř negramotného třebaže dost chytrého a jistě i nadaného člověka, jakým byl Rasputin. A k tomu rasputinština trvala na carském dvoře šest let! Jestliže se na omluvu říká, že to bylo poblouzení náboženské, tož se musí říci, že to náboženství bylo hrubou pověrou a blouzněním stejně nepěkným. A Rasputin nebyl prvý dobrodruh, jenž získal důvěru pověrčivého carského dvora.
Carevna měla Rasputina, Putin má Dugina. Nevelký rozdíl.
Ale není správné říkat, že tomu mravnímu moru podlehl jen carský dvůr; fakt je, že se oficiální, politická a církevní, společnost dost nevzepřela a že neměla autority ani schopnosti, aby cara a Rusko před vlivem Rasputina ochránila. Představme si, jaké to jsou mravní a právní poměry, když Rasputina nedovedli odstranit jinak než vraždou, a když tuto vraždu provedl člen vysoké šlechty, poslanec konservativní a člen carské rodiny (věděl o vraždě a byl při činu). A čtu-li podrobný popis té vraždy (od Puriškeviče samého), vidím, jak ti lidé i v ní byli neschopní, povrchní a svou povrchností zbytečně brutální; i ta vražda, způsob jejího provedení, prozrazuje úpadek a demoralisaci oficiálního Ruska zní to cynicky, ale je pravda, že ti lidé nedovedou být ani pořádnými zločinci. Zločincové tím horší! A jaká byla ta carská rodina, to hejno těch velkoknížat, ovládající rozhodující místa vojenská a civilní správy! Co řečeno o šlechtě, platí také o církevní hierarchii.
Nezapomínejme, že Rusko bylo tehdy spojencem Západu. Ovšem spojencem ne zcela spolehlivým.
Od toho Ruska nemohli Spojenci pomoci očekávat, a od takového Ruska nemohli jsme očekávat politické pomoci ani my. Porážka v poli měla svoji rozhodující příčinu v mravní hnilobě ruské vyšší společnosti a značné části celého ruského národa.
Je také přirozeno, že stratégický plán spojenců ruskou vojenskou nedostatečností musil být pozměňován. Ve Francii mnozí nedůvěřovali Rusku také proto, že neposlalo vojska, které Francii slíbilo. Ruské vedení válečné po svých porážkách stále konejšilo Spojence, že má miliony a miliony vojska; a skutečně zejména prý gen. Alexějev byl pro ty milionové odvody, zapomínaje, že nebude pro ně zbraní a chleba, a že se ta masa lidí nedá ovládnout. Mně bylo na nic, když se po ofensivě Brusilově ruští generálové chlubili, že disponují patnácti a více miliony mužstva. Slíbili do Francie aspoň půl milionu, a nepřišlo (1916) více než nepatrných šestnáct tisíc a ti musili být internováni, protože již neměli kázně. Jestliže někteří Rusové už tenkrát a posud Západu vytýkají nevděčnost, že západní Spojenci pro Rusko učinili málo, není to oprávněné; Spojenci by mohli Rusům vytýkat, že nedostáli slibům. Jisto je, že na Západě mnozí tak na Rusko pohlíželi hned po porážkách 1914; poznávalo se, že Rusko do války šlo nepřipraveno, hazardně.
Ruské chvástání milionovou armádou—kdy jsme to jen naposledy slyšeli? Ruská armáda neměla kázně—co nám to jen připomíná? Rusko šlo do války nepřipraveno, hazardně—i toto nám zní povědomě, že ano?
S ruské strany se často omlouvají tím, že se zrady dopustila jen dvorská německá klika za vedení carevny. To není správné. (…) Osudná vada—chyba carevnina byla nevzdělanost, chorobná a hrubá pověrčivost a politická neschopnost při silné panovačnosti; její největší chyba byl slaboch-car, že ho totiž úplně ovládla. Věřil v ni jako v božského proroka a tím se stávala nejvyšší politickou mocí Ruska! Carevna byla zapřisáhlá nepřítelkyně konstitucionalismu a Dumy, a car to nepřátelství sdílel: představme si, že teprve za války, v únoru 1916, navštívil Dumu po prvé! Gen. Alexějev chtěl carevnu uvěznit—ale bylo již pozdě a nebylo by to pomohlo.
„Politická neschopnost při silné panovačnosti“—to je u ruských panovníků, včetně současného prezidenta, zřejmě nějaká choroba z povolání.
Car sám byl ke Spojencům loyální. (… ) Byl také pro energické vedení války—ale to všecko bylo jen slovy; válku energicky vést nedovedl. Byl právě ,,dřevěná duše", jak ho v Petrohradě charakterisovali. I když poznával neblahý stav věcí, ničeho nepodnikl.
Witte ve svých pamětech praví o Nikolajovi, že byl člověk velmi dobře vychovaný, ale co do vzdělání prý byl na úrovni gardového plukovníka z dobré rodiny—ukázky jeho intimního deníku v dny revoluční a abdikace, které již byly uveřejněny, potvrzují úsudek Witteův přímo hrozně—holé nic! Vidím, že jsem caru nekřivdil, když jsem celé jeho politice a charakteru nedůvěřoval. Carská Sodoma a Gomorrha musila být vyhlazena ohněm a sírou. A nebyl to jen dvůr a přídvorská společnost demoralisace byla velmi rozšířena a zachvátila všechny kruhy, zejména t. zv. inteligenci a také mužíka. Carism, celý politický a církevní systém, zdemoralisoval Rusko.
Kladu-li takto důraz na mravní stránku carského režimu, jsem si vědom, že se mravnost a nemravnost společnosti projevuje přirozeně v celé státní a vojenské administraci. Nedostatečné zásobování armády a civilního obyvatelstva bylo na př. jedním výsledkem toho mravního stavu a vymstilo se vládě a systému; revoluce v Petrohradě byla prakticky vyvolána hladem, a prvé pluky, které se vzbouřily, byly zásobovací. Nedostatek zbraní, nesmyslné hromadné odvody na podzim 1916, způsobující úbytek pracovních sil na polích atd., to všechno byly projevy a následky správy odsouzené k smrti.
Nedostatek zbraní, nesmyslné hromadné odvody… Historie se opakuje.
Rusko padlo, muselo padnout svou vnitřní nepravdou, jak by řekl Kirějevskij. Válka byla jen velikou příležitostí, kdy se vnitřní nepravda objevila v plné nahotě, a carism se shroutil sám v sobě a sám sebou. Carism dovedl Rusko zhruba civilisovat, t. j. dát evropské vymoženosti šlechtě, byrokracii, důstojnictvu, ale mužík a voják-mužík—Rusko—žili vně té carské civilisace a proto se jí nezastali, když ve válce svou nedostatečností a vnitřní chudobou neobstála.
Rusko padlo: zde je třeba podotknout, že Leninem dojednaný brest-litevský mír fakticky znamenal porážku Ruska a značné územní ztráty. Není tedy pravda, že „ruský medvěd vyhraje každou válku,“ jak nám namlouvají současní příznivci Putinova carského dvora. Ztracená území získalo sovětské Rusko zpět teprve tehdy, když Spojenci drtivě porazili Německo na západní frontě.
Zdroj: Světová revoluce—Za války a ve válce 1914-1918. Tomáš Garrigue Masaryk, nakladatelství Čin a Orbis, Praha, 1925.
Mohl by vás také zajímat náš Index investičního stresu, nyní aktualizovaný každý pátek.
Comments