Je neuvěřitelné, jaké škody dokázala Putinova válka způsobit během pouhých několika týdnů. I když nebudeme brát v úvahu to nejtragičtější – zbytečně promarněné lidské životy na obou stranách – je výčet ztrát šokující.
Začněme s makroekonomikou. Hrubý domácí produkt Ruské federace poklesne podle různých odhadů o 7 až 15 procent během roku 2022. To by odpovídalo poklesu o 110 až 230 miliard dolarů. Tento přepočet je ovšem pouze teoretický, neboť nebere v úvahu strmý pád rublu od počátku války. Vzhledem k praktické neexistenci tržního kursu rublu (neboť finanční trhy jsou v Rusku manipulované do té míry, že ztratily vypovídací schopnost) budou skutečné ztráty nejméně ještě dvakrát takové.
Dostáváme se do řádů stovek miliard dolarů a to stále počítáme jen s poklesem HDP během jednoho roku. K výkazu ztrát je třeba připočíst pokles cen ruských akcií a dluhopisů. V jejich případě se ještě ukáže, jaký efekt bude mít velmi pravděpodobné vyhlášení platební neschopnosti Ruska, ke kterému nejspíše dojde koncem května. Měli bychom započíst i ztráty způsobené krachem evropských poboček Sberbank. Česká Sberbank byla před válkou prosperujícím finančním ústavem s velmi slušnou kapitálovou přiměřeností. Spontánní bojkot českých vkladatelů ji však „zrušil“ v řádu několika dní.
Dále tu jsou majetky ruských oligarchů zmražené v zahraničí. Jen samotná Británie zmrazila jmění v hodnotě 15 miliard liber. Toto je nicméně pakatel ve srovnání s ruskými devizovými rezervami ve výši nejméně 320 miliard dolarů, které byly zmraženy v USA a v EU. Zmražení samo o sobě ještě nemusí znamenat vyvlastnění, ovšem záleží na časovém horizontu. Jeho konec je nyní v nedohlednu. Dále jsou zde sankce ze strany Západu, včetně velkého množství soukromých společností, pro něž se Rusko náhle stalo toxickým teritoriem. Rusko se náhle stalo nejvíce sankcionovanou zemí na světě: v této disciplíně předstihlo dokonce Írán.
Zapomněli jsme na něco? Ano, náklady na samotnou válku, včetně ztrát nákladné bojové techniky. Stovky zničených tanků a bojových vozidel pěchoty nejsou maličkost, nemluvě o letadlech, vrtulnících a lodí v řádu desítek kusů.
Z nefinančních ztrát je třeba uvést hodně pošramocenou pověst ruské armády. Invaze odhalila šlendrián a korupci, stejně jako velitelskou neschopnost a taktiku prakticky nezměněnou od druhé světové války. Ale především, reputační škody ponese celé Rusko. Od 24. února 2022 pověst Ruska spadla kamsi na úroveň Eritreje či Jemenu. Ať už válka dopadne jakkoli, Rusko bude mít problémy s navazováním obchodních vztahů, s financováním a emisemi cenných papírů, dokonce i s pouhým platebním stykem. Tyto škody dlouhodobého charakteru nelze vyčíslit.
Naivní představy, že se ruská ekonomika zcela přeorientuje na Čínu a další asijské země, neberou v úvahu obtížnost takové transformace. Nehledě na fakt, že Rusko by se prakticky stalo rukojmím a vazalem Pekingu. Ale ani pro Čínu samotnou není úplně jednoduché zabrat ruský trh, který opustily velké západní značky jako Apple, Dell, Samsung, atd. Čínské společnosti se bojí sekundárních sankcí, neboť jsou stále závislé na dovozu technologií z USA. Mají obavy i ze spontánního bojkotu západních spotřebitelů – ale hlavně, kupní síla ruských domácností i firem poklesla v důsledku pádu rublu tak drasticky, že ruský trh přestává být pro mnohé čínské společnosti zajímavý. Dodávky mobilních telefonů značek Xiaomi, Oppo a Huawei do Ruska poklesly od počátku války nejméně o polovinu, uvádí deník The Financial Times s odvoláním na dobře informované zdroje.
Tím však souhrn škod ještě nekončí. V Turecku, v Kazachstánu a v dalších zemích jsou nyní podle různých zdrojů desítky tisíc Rusů hledajících způsob, jak se dostat na Západ. Tito Rusové částečně utíkají před Putinem, před povinnou vojenskou službou, část z nich ztratila víru v Rusko, část prostě chce žít lépe a svobodněji. V tomto kontextu je pozoruhodné, že Kazachstán, země, kterou vskutku nelze označit za svobodnou, se pro řadu Rusů stala nadějí, jak svobody dosáhnout.
Mnozí z ruských uprchlíků jistě patří mezi ekonomicky aktivní, podnikavé lidi, kteří by na Západě mohli uplatnit svůj potenciál lépe než doma. Zvláště vysoký je mezi nimi počet IT specialistů. I tato novodobá emigrace (údajně již početně srovnatelná s emigrací po bolševické revoluci) patří mezi nepřímé náklady Putinova válečného dobrodružství.
Tolik ke ztrátám, které Putin způsobil svým vlastním lidem. Z ekonomického hlediska je Rusko poraženo již nyní. Jeho armáda ovšem dále zabíjí ukrajinské muže, ženy a děti, města obrací v hromady sutin. Újma způsobená Ukrajině je obtížně vyčíslitelná a dokonce i těžko představitelná. Devizové rezervy, které budou po válce pravděpodobně konfiskovány jakožto reparace, nebudou na obnovu Ukrajiny patrně stačit.
Vzniká otázka, zdali je nutné, aby Západ snášel břemeno sankcí. Ano, je to nutné: agrese se nesmí vyplatit. Kdybychom mlčky odsouhlasili invazi do Ukrajiny, následovaly by další země a agresorem by nemuselo být jen Rusko. Existuje i potenciální riziko ve vztahu Číny a Tchaj-wanu, přičemž oba tyto státy jsou pro světovou ekonomiku důležitější než Rusko a Ukrajina. Peking musí vědět, že politika usmiřování nefunguje, a že případná agrese proti Tchaj-wanu nesmí být v žádném případě pro útočníka výhodná.
Ale zpět k Rusku. Putin nedávno prohlásil, že platby za ropu a plyn bude vyžadovat v rublech. Vzbudilo to vlnu pobavení na sociálních sítích na téma „rubl a peníze ze hry Monopoly“. Ve skutečnosti ale Putinův požadavek má svoji logiku. Životní úroveň Rusů výrazně poklesla kvůli znehodnocení rublu od začátku války. Kdyby Západ musel kupovat rubly na zaplacení ruských surovin, vlastně by tím intervenoval na měnovém trhu ve prospěch ruské měny.
Zde je třeba zdůraznit, že Putinova legitimita a popularita u ruské veřejnosti je dána hlavně zlepšením životní úrovně veřejnosti. Za ni sice může spíše nárůst cen surovin než skutečné hospodářské schopnosti kremelského vůdce, ale běžný Rus takové detaily nevnímá. Kdyby kvůli válce životní úroveň spadla na úroveň nenáviděných 90. let, mohl by to být Putinův konec. Ekonomika je sice pro něho vedlejší, avšak přece jen ji nemůže úplně ignorovat.
Z hlediska Západu by správnou strategií bylo příkře odmítnout Putinův požadavek. Ten ostatně nemá žádnou oporu v platných kontraktech, kde jsou platby specifikovány v euru nebo v dolaru. Co by pak udělal Putin?
Putin může buď zavřít kohouty anebo se prostě smířit s platbami v cizí měně. V prvním případě utrpí ruská ekonomika, evropská ovšem také. Ekonomické ztráty by byly velmi vysoké: Evropa by musela prožít cosi podobného Velké finanční krizi. Ruská ekonomika by ovšem byla jednoznačně postižena mnohem hůře. Natolik zle, že by to Putin nemusel přežít politicky a možná ani biologicky.
V teorii her je to situace zvaná „chicken“, což bývala nebezpečná zábava amerických teenagerů. Dva rozjedou auta proti sobě. Kdo první uhne, bude tratit (je „chicken“, tedy zbabělec), druhá strana vyhrává, neboť její společenský statut vzroste. Když ovšem žádný z hráčů neuhne, obě strany ztrácejí, a to mnohem více. Přinejmenším auto.
Klíčem k výhře je působit co nejodhodlaněji, jako kdyby velká ztráta nebyl problém. Ideální je, pokud protihráč dojde k názoru, že ten druhý je nebezpečný šílenec. Ronald Reagan to věděl, když na jedné konferenci jakoby „omylem“ do „vypnutého“ mikrofonu prohlásil, že Spojené státy právě zahájily jaderný útok na Sovětský svaz. Reagan si záměrně pěstoval image nevzdělaného a nepříliš inteligentního kovboje, který nejprve střílí a potom myslí. Moskva měla být přesvědčena, že ten šílenec je skutečně schopný vydat rozkaz ke startu mezikontinentálních balistických raket. A skutečně o tom přesvědčena byla, což vedlo k „uzbrojení“ Sovětského svazu a k jeho finančnímu bankrotu.
Reagan ale nebyl první. John Fitzgerald Kennedy zaujal tvrdý přístup během kubánské raketové krize a skutečně dosáhl cíle: Sověti odvezli své jadernými hlavicemi vyzbrojené rakety z Kuby. Kennedy měl naštěstí skvělého poradce, experta na teorii her, profesora Thomase Schellinga, pozdějšího nositele Nobelovy ceny.
Německý kancléř Scholz ani francouzský prezident Macron očividně neznají základy teorie her. Snaží se na Putina jít po dobrém, mluvit s ním, přesvědčovat jej. To je zásadní chyba. Scholz tuto chybu ještě násobí opakovanými prohlášeními, že Německo se bez ruského plynu neobejde. I kdyby to byla pravda, je to elementární chyba ve vyjednávací taktice. Putin získává dojem, že Západ je veden neschopnými bábovkami, se kterými si hravě poradí, stačí si dupnout.
Naštěstí ne všichni vůdčí politici Západu jsou bábovky, například Poláci nebo Češi. To je ale již jiný příběh.
Commenti