Uplynulo dvacet let po teroristickém úroku islámských radikálů na WTC a Západ prohrává válku. Ta začala pochopitelně mnohem dříve než 11. září 2001. Vzpomeňme na první útok na WTC ze dne 26. února 1993. Tento útok s využitím velkého množství výbušnin v podzemních garážích nebyl zcela podařený, přesto způsobil nezanedbatelné materiální škody a zabil sedm lidí, včetně nenarozeného dítěte.
Co tehdy udělal prezident Clinton? Vůbec nic. Ani se nejel na místo podívat. Ani nenařídil speciální vyšetřování. Teroristický útok vyšetřovala FBI podobně jako obyčejné vloupání nebo vraždu ze žárlivosti. Dále přidejme útok na hotel v jemenském Adenu (prosinec 1992), v Rijádu (listopad 1995), Nairobi (srpen 1998) a na válečnou loď USS Cole (říjen 2000). Clinton nedělal nic. Nezajímal se o takové banality, jakou byla bezprecedentní série vražedných a ničivých teroristických úroků. Zajímal se spíše o zlepšování vztahů s komunistickou Čínou.
Útok na WTC však do jisté míry lze přirovnat k vraždě ze žárlivosti. Radikální muslimové žárlili (a stále žárlí) na úspěchy Západu v oblasti ekonomiky, techniky a hlavně životní úrovně. Navzdory všem nezdarům, krizím a dluhům, Západ stále zůstává ekonomicky nejsilnějším blokem na světě. Nikdo ze Západu nehoří touhou stěhovat se do arabských zemí, do Pákistánu, Íránu, a tak dále. Stěhovat se opačným směrem je naopak touhou mnoha milionů.
Jak je možné, že nevěřícím se tak daří, zatímco my, pravověrní, jsme stále chudí? Jediné teologicky správné vysvětlení spočívá v tom, že Západ nás okrádá a je spolčený se Satanem. Proto je třeba se semknout a vést ozbrojený džihád i za cenu ztráty vlastního života. Způsobíme hrůzu v myslích nevěřících a jednoho dne, inšalláh, zvítězíme.
Zhruba takové je myšlení radikálů. Povinnou zmínku, že naprostá většina muslimů jsou naprosto normální lidé jako vy, zkrátím poznámkou, že jich pěkných pár znám a je to skutečně tak. Ale pozor, míra radikalismu mezi běžnou populací se liší od země k zemi.
Zpět k tématu. Západ, především USA, má vojenskou sílu, jaká neměla v dějinách obdoby. Co postrádá, je vůle vítězit. Bylo to patrné již při obsazení Iráku. Neřeším teď otázku, zda to byl správný krok: s výhodou zpětného pohledu vidíme, že nikoli.
Americká armáda s drtivou převahou v palebné síle, logistice, taktice a komunikační technice obsadila Irák během pouhých tří týdnů s minimálními ztrátami. Kterýkoli jiný vítěz ve známé lidské historii by korunoval takovýto úspěch přesvědčivým gestem: vyvěšením své vlajky na dobře viditelném a symbolicky významném místě v centru hlavního města nepřítele. Ne tak Spojené státy v roce 2003.
Spojené státy v roce 2003 již byly morálně zlomenou zemí, která se za své úspěchy stydí, která se omlouvá ze skutečné i domnělé hříchy minulosti, která cítí vnitřní vinu za neštěstí jiných, a to i v případech, kdy žádná vina neexistuje. Do popředí se dostala snaha neurazit něčí city. A proto se Američané (stejně jako Britové a ostatní spojenecké armády) snažili chovat, jako kdyby se za své vítězství vlastně styděli.
Stud za vlastní sílu měl být kompenzován snahou vybudovat v Iráku demokratický režim, který měl přinést obyvatelům této země svobodu a prosperitu. Zdali to bylo za daných okolností fakticky správné, posuďte sami. Pro americkou vládu (a také pro Kongres, média a intelektuální špičky) ovšem byla důležitější politická správnost než správnost faktická.
Fakticky správné by bývalo bylo rozparcelovat Irák (stát beztak vytvořený uměle s arbitrárně stanovenými hranicemi) na samostatný Kurdistán (ano, Turci by se zlobili, protože bychom urazili jejich city), a na americkou a britskou okupační zónu respektující náboženské hranice. Každá okupační zóna by měla v čele guvernéra či správce, který by vládl pevnou rukou po takovou dobu, dokud by to bylo nutné. Uplyne čtyřicet nebo padesát let, pak se uvidí.
Tento model byl uplatněn po rozpadu Osmanské říše v Sýrii a v Iráku ve 20. a 30. letech a fungovalo to: koloniální správa tehdejších mandátních území nepřipouštěla odpor a nepokoje. Turisté z Evropy a Ameriky navštěvovali památky v Palmyře a jediné nebezpečí spočívalo v tom, že některá dáma mohla špatně šlápnout a zlomit si vysoký podpatek. (Zde cituji autentickou vzpomínku Agathy Christie, která na území nynější Sýrie, tehdy francouzského mandátního území, strávila rok s manželem na archeologických vykopávkách.)
Stejný přístup byl aplikován v roce 1945 v Německu a bylo to rovněž správně. Fakticky a nakonec i politicky. V Iráku namísto tohoto osvědčeného přístupu Američané investovali gigantické částky do budování demokratického systému (aniž by národ byl na demokracii připraven), nové vládní byrokracie (která byla zřejmě od samého počátku řádně zkorumpovaná) a do irácké armády (která hanebně selhala při první konfrontaci s nepřítelem v podobě Islámského státu.)
Je-li řeč o Islámském státu, jeho vznik bylo rovněž důsledkem politické korektnosti ovládající americkou politiku, republikánskou i demokratickou. Umíte si představit, že by někdy v 50. letech v Německu vznikl nějaký Nacistický stát, který by působil teror na území Německa a střední Evropy? Ne, protože tehdy americká politika nebyla ještě v okovech ideologie maximální tolerance vůči nepřátelským ideologiím.
Dvacet let po 11. září 2001 vidíme, že úplně stejný politicky správný přístup byl uplatněn (s výsledkem ještě mnohem horším) i v Afghánistánu. Za cenu 2,3 bilionu dolarů a tisíců životů mladých amerických vojáků (a mnohem více životů samotných Afghánců) obdržela Amerika největší debakl a ponížení ve své historii od doby, kdy Britové v roce 1812 obsadili Washington. Vzhledem k historii Afghánistánu, kde pohořeli i Britové v době dávno před politickou správností, není jisté, zda by bylo možné jej udržet, ale v každém případě bylo možné alespoň ušetřit prostředky a síly vynaložené na marný pokus vybudovat demokratický režim a jeho vlastní armádu, která by jej bránila.
Západ si nyní získal pověst papírového tygra. Nikoli kvůli své skutečné síle (která zůstává ohromná), ale kvůli vlastním pocitům viny. Žijeme v době, kdy lidé ztrácejí zaměstnání za politicky nevhodný vtip nebo se musejí pokorně omlouvat za něco, co řekli či napsali třeba před desítkami let. Pamatujete si, jak kanadský premiér Justin Trudeau se musel pokorně omlouvat za to, že kdysi se na jakési studentské veselici přestrojil za černocha? Speciálně v případě Trudeaua přitom bylo absurdní uvažovat, že by šlo o nějaký projev rasismu.
Mezitím pozvolna, nenápadně, ale významně roste váha Číny jakožto nové koloniální mocnosti. Číňané neútočí vojensky, ale finančně. Půjčují peníze za podmínek, které jsou vždy výhodné pro ně a zřídkakdy pro dlužníka. Podplácejí politiky a úředníky v afrických a asijských zemích a není vyloučeno, že stejně si počínají i v Evropě a možná dokonce v samotných USA. Již v 90. letech vznikly spekulace, že členství ČLR ve WTO – mimořádně významnou záležitost pro mezinárodní obchod – prezident Clinton neprosadil jen tak nezištně.
Síla Pekingu roste nejen díky hospodářskému růstu, ale hlavně proto, že ČLR se nikdy nestydí za to, co dělala či dělá. (Dokonce ani v případech, kdy by stud byl namístě.) ČLR nemá skrupule, nemá svědomí, nemá výčitky. Jediným principem čínské komunistické vlády je vynucování naprosté poslušnosti, doma i v zahraničí. Všechny státy musejí být poslušny nesmyslné doktríny „jediné Číny“, jinak následují výhrůžky a přímé i nepřímé ekonomické sankce. Vojenskou sílu Čína nepoužívá z jediného důvodu – poučila z historie Evropy, konkrétně Německa: je levnější a mnohem méně rizikové si mezinárodní vliv, zdroje a trhy koupit, než je dobývat vojenskou silou.
Číňanů žije například v Nigérii více než Britů v době největší slávy impéria. (Pozor: tato informace pochází již z roku 2008.) Pracují, podnikají, investují, navazují kontakty, ovlivňují politiku. Na rozdíl od Britů neexportují svůj systém ani víru, neboť myšlenky „socialismu s čínskými rysy“ jsou samozřejmě Africe cizí; čínský nacionalismus pak už vůbec není vhodný exportní artikl. (Britové, mimochodem, zavedli v Nigérii školy, pošty, železnici a bankovnictví. Dále potlačili – alespoň po dobu své nadvlády – kmenové války. Nelze tvrdit, že export britského politicko-ekonomického systému byl zcela špatný a neúspěšný. Dekolonizace však přinesla obnovení kmenových konfliktů a hlavně nástup nenasytné kleptokracie.)
Každá velmoc, v každé historické epoše, dobývala území, ať už z důvodů teritoriální expanze, snahy o získání trhů, šíření víry, nebo jen z pouhé sebeobrany. Francouzské kolonie v severní Africe například vznikly jako důsledek sebeobrany proti berberským pirátům unášejícím po dlouhá staletí Evropany do otroctví. Římské impérium rovněž začínalo sebeobranou, pokračovalo teritoriální expanzí a končilo, finančně vyčerpáno, marnou obranou svého původního vlastního území a vlastní kultury.
Analogie se Spojenými státy se do jisté míry nabízí, nicméně je tu řada rozdílů, z nichž jeden je zvláště významný. Současné USA jsou první mocností v lidské historii, která vedla politicky korektní války. A výsledky vypadají podle toho.
Comments