Patrně Josefa K. někdo udal, neboť během krátké doby přišel o práci a hrozila mu ztráta existenčního zázemí. Jeho místo na strojní fakultě bylo zrušeno jako nadbytečné. Žádná škoda, říkal si Josef, s mojí odbornou reputací nebude problém najít dobré místo. Leč ukázalo se, že to problém přece jen byl. Potenciální zaměstnavatelé – několikrát po sobě – dali Josefovi ruku na to, že může nastoupit začátkem příštího měsíce. Leč pokaždé se ukázalo, že v tom byl nějaký háček, či spíše výmluva.
Josef se pokusil založit soukromou společnost. Avšak navzdory očekávání se zákazníci nehrnuli: korporace nejevily zájem a široké veřejnosti Josef neměl ve svém oboru co nabídnout. Jeho společníci si nakonec vyžádali vrácení svých podílů. Josef zůstal sám. Vlastně ne tak zcela sám – zbyl mu dluh u banky.
Nakonec nezbylo než přijmout manuální práci nedaleko Prahy. Josefovi nevadilo pracovat rukama, horší to ovšem bylo po finanční stránce. Většina mzdy padla na splácení dluhu. Daně rovněž rostly, zejména daň z nemovitostí, kdysi nepatrná, nyní drtivá. Aby pokryl životní náklady – neustále rostoucí navzdory tomu, že inflace málokdy přesáhla dvě procenta ročně – musel začít rozprodávat svůj největší poklad. Svoji drahocennou sbírku. Unikáty, jejichž vlastnictví bylo mnohými velmi vyhledávané, navzdory nemalému riziku.
Josef ve svém rodinném domku, který zdědil po rodičích, přechovával majetek nemalé hodnoty, avšak nebezpečného charakteru. Proto se zatím zdráhal domek prodat, neboť by musel zničit svůj tajný poklad, který se zachoval jen díky vzácné a zcela náhodné administrativní chybě úřadů..
V dřívějších dobách by knihovna obsahující papírové tituly z 20. a z první poloviny 21. století neměla žádnou zvláštní cenu. Bývaly časy, kdy papírových knih byl nadbytek a lidé se uchylovali k elektronickým knihám pro jejich pohodlí. Staré knihy bývaly rozdávány zdarma – představa, která v roce 2051 vypadala naprosto neskutečně. Asi jako člověku z roku 2021 přišlo bizarní, že o sto let dříve bylo možné koupit v lékárně opium, kokain nebo heroin, dokonce bez lékařského předpisu. Staré papírové knihy byly systematicky ničeny. Úřady prohledávaly domácnosti jednu za druhou. Domu Josefových rodičů se vyhnuly jen díky velmi nepravděpodobné záměně jmen a rodných čísel.
V roce 2051 knihy byly na černém trhu ceněné jako kdysi drogy. Elektronické knihy byly nudné: technologie umožňovala centrálním úřadům editovat text online. Nejslavnější díla klasické světové i české literatury, stejně jako novější knihy, byly nejprve zbaveny všech kontroverzních slov, která by mohla kohokoli urazit, byť nechtěně či nepřímo. Dalším krokem bylo odstranění všech zmínek o nerovnosti, diskriminaci nebo o nenávisti se zdůvodněním, že takové věci by mohly negativně ovlivnit psychiku čtenářů. V některých případech bylo dokonce nutno celý román či povídkovou sbírku zcela přepsat. Zachována zůstala jen jména hlavních hrdinů, ne nutně však jejich pohlaví, barva kůže nebo sexuální orientace.
Jane Austenová by se hodně divila, že z Elizabeth Bennettové se stala lesbická feministka. Mark Twain by svého Toma Sawyera nepoznal. Nový Robinson Crusoe byl po ztroskotání konfrontován s mnohem vyspělejší mimoevropskou civilizací, která neznala vlastnictví, peníze, rasismus ani násilí a nade vše si cenila rovnosti a lidského života. Victor Hugo by byl patrně poněkud šokován, kdyby zjistil, že Jean Valjean byl uprchlý černý otrok bojující za práva své rasy. A Leon Uris by byl nejspíše šokován nade všechny meze, kdyby se dozvěděl, že nově přepsaný Exodus vypráví příběh bojovníků za práva Palestinců proti sionistickým uchvatitelům.
S některými autory si však úřady nevěděly rady a tak je zkrátka nechali zmizet. Tento osud potkal Aldouse Huxleye, Ayn Randovou, Jevgenije Zamjatina, Philipa Dicka a mnohé další. Zmizel i Karel Čapek a Alois Jirásek jakožto proponenti nacionalismu a xenofobie. Naopak oficiálně velmi propagovaný (a téměř nezměněný) byl Haškův Dobrý voják Švejk: dokument o malosti, zbabělosti a vrozené nepoctivosti českého národa.
Zcela specifický osud potkal dílo George Orwella. Jeho dříve opomíjený autobiografický příběh Úplně na dně v Paříži a v Londýně se téměř vyhnul úpravám a byl oficiálně vyzdvihován jako dokument vykreslující kruté životní podmínky neprivilegovaných vrstev v období kapitalismu volné soutěže. (Jedinou drobnou úpravou bylo, že z Orwella jakožto hlavního hrdiny se stal gay.) Mnohem známější Farma zvířat se stala dětskou bajkou propagující rovnost a hanobící toxickou bělošskou maskulinitu v osobě zlého farmáře.
Jeho nejslavnější dílo, román 1984, byl přepsán tím způsobem, že z Winstona Smithe se stala oběť kapitalistických korporací, v poslední kapitole šťastně zachráněná díky bezchybně fungujícímu informačnímu systému vševědoucího státu. Státní dohled a dozor nad vaším konáním je ve vašem vlastním zájmu, občané – takové bylo vyznění tohoto díla. Nebuďte jako Winston Smith, který se pošetile snažil uniknout sledovacím systémům a málem na to šeredně doplatil!
Román 1984 (samozřejmě ve své přepracované verzi) se stal jedním z ústředních propagandistických nástrojů, neboť to právě na bezpečí pro občany režim stavěl svoji legitimitu. Dříve byly hlavními pilíři legitimity státu životní úroveň, sociální stát a občanské svobody. Po roce 2030, kdy životní úroveň prudce klesala, se však priority změnily. Sociální stát fungoval v úsporném režimu. Občanské svobody byly zredukovány na svobodu kupovat a užívat lehké drogy bez jakéhokoli omezení. Do popředí se dostala otázka bezpečnosti. Především na ní stát stavěl své oprávnění vládnout občanům.
V zájmu bezpečnosti bylo nutno občany pečlivě hlídat. Stát postupně zabavil a zakázal střelné zbraně, nože delší než deset centimetrů a vše, co mělo ostré špičky. Automobily s ručním řízením (s volantem) směly být provozovány do roku 2035, pak přišla éra kompletně automatických vozů. Alkohol byl na příděl a tabákové výrobky byly kompletně zakázány v roce 2032. Potraviny s „nebezpečným“ obsahem cukrů a tuků byly vysoce zdaněny, často prohibitivně. Hovězí steaky se staly minulostí z ekologických důvodů. Kvůli „klimatickému bezpečí“ se maso stalo luxusem a do potravin byl přidáván minimální povinný podíl hmyzích proteinů.
Posedlost bezpečím nezůstala omezena jen na fyzický svět. Zakázány byly všechny potenciálně nebezpečné myšlenky. Z filmů, podobně jako z literatury, musely zmizet všechny násilné scény. Film postihl stejný osud jako literaturu: k dispozici byly jen moderní, přetočené verze klasických filmových děl, vše důsledně zbaveno násilných, xenofobních, rasistických a sexistických scén či dialogů.
Josef seděl ve svém elektromobilu a uháněl po dálnici maximální povolenou rychlostí 70 kilometrů za hodinu. Dálnice vedla kolem letiště a kdysi bývala hodně frekventovaná. Nyní sloužila převážně autobusům. Mnohé z nich vozily z letiště a zpět bohaté čínské a indické turisty, neboť národní hospodářství stále více záviselo na turistickém ruchu. Po drakonickém zvýšení daní z pohonných hmot letiště sloužilo převážně této klientele. A samozřejmě i vládním tryskáčům. Pro tento druh cestujících platila jiná pravidla výpočtu uhlíkové stopy. Také jejich jídelníček se obešel bez hmyzích dobrot.
Josefův elektromobil měl nedlouho před koncem své plánované životnosti. Po vypršení lhůty bude Josef muset jezdit do práce autobusem, podobně jako většina kolegů. Zatím si ale užíval pohodlí jízdy a v duchu plánoval další rozprodej své sbírky. Patrně dojde i na vysoce ceněného Čapka a možná dokonce i na Aloise Jiráska – ten, jakožto režimem zvláště nenáviděný autor, se těšil v tajné komunitě čtenářů papírových knih mimořádné oblibě. Největším Josefovým klenotem však byla kniha z 90. let obsahující plný text eseje Moc bezmocných od Václava Havla. Bylo to paradoxní: Havel sám byl režimem uctíván, téměř zbožňován. Stavěly se mu sochy, jeho jméno nesly ulice i náměstí. Jeho divadelní hry však byly – řekněme – oficiálně nepodporované a zmíněná esej byla považována za hrozbu pro stabilitu společnosti.
Čtenář z období počátku století by se mohl divit: jestliže papírové knihy byly tak vzácné, nešlo je prostě zkopírovat, ofotit, převést do digitální podoby a volně šířit po internetu? Nikoli, s technologií vyvinutou ve 40. letech to již možné nebylo. Veškerá snímací a kopírovací zařízení byla povinně vybavena „antivirovým“ softwarem, který dokázal rozpoznat, zda kopírujete dokument šířící nenávist, klimatické popíračství, nacionalismus, rasismus, sexismus, a tak dále.
V momentě, kdy se Josef rozhodl k riskantnímu kroku – prodat vše a nečekat – jeho vůz právě projížděl kolem velkého billboardu, znamení, že do práce je to již jen necelých deset minut. Obří plakát zobrazoval tvář velmi krásné dívky s textem: „Jsem Utopie a těší mě, že vás poznávám“.
Zdánlivě záhadný text byl ve skutečnosti obyčejnou reklamou na bonbóny s konopím, lahůdku zlepšující náladu všem, bez rozdílu věku. Kromě konopí byla tolerována, dokonce podporována, řada jiných lehkých drog. „Starosti státu, snadný život občanům,“ bylo neoficiálním heslem režimu. Je pravda, že kdo nedělal problémy, neměl je. Stát rozhodoval o všem podstatném, občan si mohl jen tak žít. Sociální stát odstranil nutnost pracovat – tedy, pokud jste netoužili po luxusu, například po vlastním bydlení, cestování a rodině. Ale proč se zatěžovat takovými relikty minulých staletí? Žijte a užívejte si, vzkazovala lidem vláda. Materiální životní úroveň byla významně pod standardem roku 2021, ale najít sexuálního partnera pro libovolný druh styku (úplně libovolný!) nebyl problém; mít stále dobrou náladu bylo díky chemické podpoře rovněž snadné.
Státním zřízením zůstávala tradiční parlamentní demokracie. Občan měl na výběr z desítek stran lišících se barvami a názvy. Jedno však měly společné: všechny musely podepsat a hlavně dodržovat Kodex politického chování. Ten ukládal stranám (a médiím) povinnost usilovat o maximální rovnost, podporovat menšiny, politickou stabilitu a dbát o zachování systému. Strany i média měly za povinnost bojovat proti nacionalismu, xenofobii a celé sérii dalších -ismů a -fobií.
Porušení Kodexu nehodnotil žádný soud nebo formální komise. Strana, která jej skutečně či domněle porušovala, jednoduše přestala pro média a pro internet existovat. Pokud o ní přece jen občas padly nějaké zmínky, pak pouze ve spojení s adjektivy „neofašistická“, „nenávistná“ nebo v nejlepším případě „kontroverzní“. A nikdo nechtěl řešit se svým zaměstnavatelem problém, že podporuje kontroverzní stranu.
Ústava nadále zaručovala svobodu projevu a zakazovala cenzuru. Listina základních práva a svobod tvrdila, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Ovšem s dodatkem, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Politici i voliči tedy směli vést otevřenou a demokratickou diskusi například o tom, zdali daň z přidané hodnoty má činit 30 nebo 32 procent anebo zda Vinohradská ulice v Praze má být vyhlášena pěší zónou či nikoli. (Cyklisté byli samozřejmě proti. Automobilisté nikoli, ti měli zákaz vjezdu do centra již od roku 2040.) Většina rozhodování o zahraniční politice, o obraně, o federálních daních nebo o dotacích, byla bezpečně mimo dosah vlivů domácích politiků, natožpak voličů. Byť jen vzdálená myšlenka na posílení jejich vlivu byla hodnocena jako toxický nacionalismus a její nositel byl doživotně diskvalifikován z veřejného života, bez možnosti obhajoby či odvolání.
Josefův vůz minul usmívající se Utopii i následující odbočku. Jak to? Kam to jedeme? podivil se Josef. Částečnou odpovědí byl text na přístrojové desce automobilu: „Jménem zákona jste zatčen. Vyčkejte ve voze, dokud nedojedete na místo určení. Zachovejte klid a neklaďte odpor bezpečnostním orgánům.“ Text pokračoval dlouhým výčtem paragrafů.
V Josefově duši se rozhostil podivný klid. Je konec. Konec starostí. Konec skrývání. Konec dilemat. Zhluboka se nadechl, vydechl, opět se nadechl a rezignovaně sledoval cestu ubíhající za skly automobilu. Cestu do neznáma.
Pavel Kohout
Commentaires